Sei Aikido Dojo

Co tě přivedlo k aikidu?
V době, kdy jsem začínal, nebylo u nás aikido moc známé, tak trochu tajemné, cvičilo se asi jen na dvou místech. Vyzkoušel jsem pár stylů, judo, ju-jutsu, karate, ale u aikida mě zaujalo něco jiného, využití energie partnera. Od té doby u mě stojí na prvním místě a všechny ostatní styly jsou jen doplňkem.

Jak se změnil tvůj vztah ke cvičení po tom, co jsi začal učit?
Začal jsem učit poměrně brzy. Dnes jsem přesvědčený, že od určité úrovně nemůže člověk jen přijímat, ale musí umět i dávat, tím se tříbí do svého směru, utváří své aikido. V pozici učitele je to jiné, dnes si vážím studentských let, spojených se svobodou. Samozřejmě můžu jet cvičit na zahraniční seminář, kde mě nikdo nezná, a užít si roli studenta.

Učení není tvým živobytím, navíc je to velký závazek. Napadá tě, že by jsi si radši zašel zacvičit, kdy se ti zachce?
Nepopírám, napadá mě to často, učení je opravdu obrovský závazek. Dojo nestavím na své osobě, ale na tom, že tu vznikne skupina lidí, která chce jít podobnou cestou, jako já. Když se někteří dostanou na určitou úroveň, tak jim samozřejmě nemůžeme bránit, aby začali vyučovat. Chci, aby ti nejlepší učili tady a postupně si otvírali vlastní doja.

Jsi spokojený se současnou úrovní v Sei aikido dojo?
Kdybych řekl, že jsem, tak jsem samolibý. Dojo samozřejmě sílí a snažíme se jej vybudovat silnější, ale jsou to jen lidi, občas cvičí, občas ne. Byla jich tu spousta na úrovni, někteří skončili, ale je to každého věc, kdo chce jít, tak půjde. Lidi neschraňujeme jako ovečky, snažím se jim dát maximum, ale stále je tu vztah učitel-žák, já jdu svojí cestu a ty jdeš buď se mnou a je to tvoje svoboda, nebo půjdeš jinam. I proto není naše dojo uzavřené, jako jinde.

Nakolik spojuješ svojí pozici učitele s ambicemi?
V aikidu si ambice nedělám. Je to můj koníček, nemám to tak, že bych se chtěl nazývat profesionálem, patnáct let praxe ještě nic neznamená. Je spousta mladých, ambiciózních lidí, ale mnohým z nich chybí vyzrálost učitelů.

Jak se promítli dlouhé roky s aikidem do tvého každodenního života?
Hodně. Několikrát jsem kvůli tomu měnil zaměstnání. Díky cvičení jsem poznal velkou řadu lidí, se kterými se stýkám i mimo tatami, mám s nimi dobré vztahy, ovlivňuje mě to denodenně.

Spojuješ cvičení s nějakou filozofií, případně duchovními hodnotami?
Jedna věc jsou napsané hodnoty a jak se dodržují věc druhá. V aikidu vidím bojové umění, nechci cvičit balet, pořád to pro mě bude boj, stejně jako v každodenním životě. Aikido mi přináší možnosti, jak řešit problémy nekonfliktní cestou, ale vím, že když budu potřebovat, tak jsem schopný se sám o sebe postarat. Boj je rizikový, ne vždy je každý vítěz, i když snaha je. Ve filozofii aikida je hodně sebekázně, jako učitel musím učit a navíc se sám rozvíjet, zlepšovat se. Když budu mít černý pásek a bude mi to stačit, tak mě do jisté doby předběhnou všichni studenti a já jim nebudu moct nic předat. Chci jít stále dopředu a dovést dojo do dobré úrovně, aby bylo schopné fungovat dál.

Tři rady pro aikidoky…
Trpělivost, trpělivost, trpělivost. Každý musí chtít a najít si ke cvičení vlastní motivaci. Chce to sebekázeň. Proto se říká, že největší nepřítel není ten, kdo stojí proti tobě, ale ty sám. Každý máme jiné hodnoty a každý se známe nejlíp.

Jaké máš v aikidu vzory?
Mám jich spoustu, Franck Noel, Philippe Gouttard, Christian Tissier, Wilko Vriesman, Patrick Benezy, velice zajímavý učitel Stefan Stenudd. Neupínám se pouze na jediného, od každého si mám co vzít, doufám, že v budoucnu poznám i další lidi. Nejblíže mému učení je Philippe Gouttard, ale nechci učitele řadit nad a pod. Zajímá mě, co předvádějí na žíněnce a jestli jsou schopní respektovat druhého. Hodně si všímám toho, jak se staví ke všem žákům, jsou totiž učitelé, kteří se nezabývají začátečníky.

Ptal se Smeti

Pozn. Michal Baňas je „hlavní“ učitel a pomyslná hlava dódžó.

Tagy: Michal Baňas, rozhovor