Sei Aikido Dojo

Jedním z učitelů, kteří k nám pravidelně již několik let jezdí vyučovat taje aikido na semináře je Holanďan Wilko Vriesman, držitel 5. danu. Pokud se ho zeptáte, co ho živí, lakonicky vám odpoví, že přece aikido. Už 14 let se mu věnuje profesionálně a na plný úvazek. Vede vlastní Vriesman Dojo, provozuje Aikido centrum v Amsterdamu a k tomu je hlavou a technickým ředitelem Dutch Aikikai Foundation (DAF), která je téměř se dvěma tisícovkami členů největší aikido organizací v Holandsku. Kromě toho učí na letních a zimních školách a seminářích nejen v Holandsku, ale pravidelně také u nás, ve Slovinsku a v Dubaji, v jejichž organizacích rovněž zastává funkci technického ředitele.

S aikidem se poprvé setkal v roce 1981, kdy zavítal na ukázku do meditačního centra v Amsterodamu. Po osmi letech intenzívního cvičení získal první dan (šódan). „Získání černého pásu dnes aikidistům v Holandsku trvá v průměru tři až pět let v závislosti na intenzitě jejich tréninku,“ popisuje Wilko. „Dokonce máme na univerzitách studijní program, v jehož rámci absolventům garantujeme získání černého pásu za čtyři roky a hlavně obdržení licence na výuku aikido na základních školách.“

Hlavní rozdíl mezi svými začátky a dnešním stavem vidí hlavně ve struktuře a organizaci tréninků. „Podařilo se nám naši aikido organizaci sjednotit a profesionalizovat, řídí ji lidé, kteří se tomu věnují na plný nebo aspoň částečný úvazek. Nechali jsme se inspirovat světem zvenčí a zavedli klasické manažerské postupy v řízení a organizaci výuky.“ Kromě viditelného zrychlení pokroku aikidistů se to projevilo velmi záhy i na nárůstu členské základny.

Při budování, rozvoji a řízení DAF využil potenciál lidí kolem sebe. „Chodil ke mně například cvičit ředitel banky. Když jsem potřeboval poradit s organizačními záležitostmi, byla to pro něj hračka. Já bych se s tím jen zbytečně trápil,“ vysvětluje. „Když provozujete dódžó ve svém volném čase, což je bezesporu obdivuhodné, dáváte tomu hodně, ale děláte to pořád amatérsky – jako doplněk. Tohle podle mě vyhovuje lidem jen do určité fáze jejich osobního vývoje.“

Řada lidí začne cvičit během studia. „Najdou náplň volného času, potkají nové přátele, ale jakmile nastoupí do práce, kde se naučí přijímat zodpovědnost, dělat rozhodnutí atd., jejich přístup se obvykle mění a začne jim v dódžó chybět profesionalita, se kterou se denně setkávají v práci,“ vysvětluje Wilko. Takoví lidé mají méně volného času, proto jim víc záleží na jeho smysluplném využití. Chtějí před sebou vidět cíl a cestu, po které mohou jít. Pokud to dódžó či organizace nenabídnou, většinou se cvičením skončí.

Když se ho zeptáte, co chybí českému aikidu, odpověď bude podobná líčení holandské cesty. „Znatelně zde chybí jednotné vedení – autorita, kterou by všichni následovali. Tu zde nějaký čas představoval Daniel Vaillant, který měl systém a učil podle jasné struktury, ale po kterém zůstala mezera, již nikdo nezaplnil. Každý si jede podle svého, každý je tak trochu svým šéfem,“ vypočítává. „Chybí vám jasná a společně sdílená koncepce. To vás brzdí a nemohou to nahradit ani učitelé, kteří sem jezdí na semináře.“ Ve srovnání se Slovinskem se podle Wilka úroveň aikido v Čechách zvyšuje jen pomalu.

„Možná by vám pomohlo, kdyby někdo udělal stejný krok, který jsem před lety učinil já. Rozhodl jsem se, že se aikidu budu věnovat naplno,“ uvažuje nahlas. „Nebylo to lehké. Tehdy mi například žádná banka nechtěla poskytnout půjčku na rozjezd.“ Nakonec mu po malých částkách půjčili jeho studenti. „S dódžó jsem si zároveň otevřel i banku,“ směje se.

---

Tento článek vznikl na základě rozhovoru u nedělního oběda v přestávce mezi cvičením a děkuji tímto na dálku Wilkovi za jeho trpělivost.

Pokud vás zajímá, co má společného olympijské hnutí a aikido nebo jak se Wilko dívá na soutěživost, soutěžení nebo na zkoušky, počkejte si na jeho pokračování.

První fotky ze semináře:

Prozatím jen pár kousků od Matouše (děkujeme) najdete ve fotogalerii.

Tagy: Wilko Vriesman