Sei Aikido Dojo

Malý mír na zemi

7. Březen 2009

Stefan Stenudd

Jeden kníže chtěl kdysi ovládnout umění lukostřelby. Vyhledal tedy muže, o kterém se říkalo, že je nejlepším střelcem. Když při procházce mistr zastřelil ptáka, aniž by se podíval na oblohu, chtěl se kníže stát jeho žákem. Mistr ale nepovažoval své umění za dokonalé, a proto odmítl. Nicméně knížeti řekl, že má přijít za deset let. I stalo se. Šli znovu po louce, když tu přiletěl krákorající pták, mistr napjal tětivu bez šípu, vystřelil a pták padl k zemi. Kníže opět žádal, aby se mohl stát žákem. Mistr znovu odmítl a řekl knížeti, ať přijde za deset let.

Když se setkali po deseti letech, kníže řekl: „Mistře, jak daleko jste vy a vaše bojové umění za léta došli? Jaké divy dokážete nyní se svým lukem a šípem?“ A mistr odvětil: „Co je to luk a co je to šíp?“

Tento příběh se může jevit západnímu myšlení přinejmenším prapodivný – vždyť čím víc toho člověk ví, tím je chytřejší, a bude-li se zbavovat nabytých vědomostí, bude hloupý, takže nikdy nemůže dosáhnout pokroku. Je tomu ale jinak: pochopení, nikoli kvantum vědomostí je klíčem ke zvýšení znalostí a schopností člověka, protože každá nádoba, i lidský mozek, má svůj daný objem, který nelze překročit.
„Co člověk jednou pochopí, to mu už nemůže uniknout. Vědění samo o sobě je něco mrtvého, strnulého. Když vědomosti vedou k pochopení, tak ožívají a dostávají smysl. V tomto okamžiku vědění dosloužilo a může přirozeně zahynout,“ píše Stefan Stenudd, autor knih nejenom o aikidu, ale také o západní a východní filozofii, mytologii či astrologii. A přesně to je hlavní součástí jeho knihy Aikidó – mírumilovné bojové umění, která nyní vyšla v Česku. Nejde o přehled technik, ale spíše o pojednání o filozofických základech vážících se k tomuto bojovému umění, které má mnohem vyšší ambice než pouze „zlikvidovat“ nepřítele.

Dokonalost v aikidu netkví v perfektním provedení té či oné techniky, ale v pochopení cesty učenosti a harmonie. Výstižně to popsal Eidži Jošikawa v románu Musaši. Nejslavnější samuraj všech dob, jehož děj se odehrává dávno před vznikem dnešních bojových umění. „Z bojového umění sis vybral jen to špatné, nikdy ses nesnažil prohloubit znalosti, zdokonalit ctnosti. Mluví se o dvojí cestě učenosti a válečnictví, ale ve skutečnosti se nejedná o dvě různé stezky, je to pořád jedna a táž cesta… Rozumíš, Takezó?“ říká mnich Takuan mladému a nezvladatelnému Musašimu, z něhož se i díky pochopení stala samurajská legenda.

Dva trendy v budó

O aikidu vyšlo od 90. let minulého století v Česku více než deset knih. Do jisté míry možná přitahuje tím, že je nejspirituálnější ze všech bojových umění (budó – cesta boje), která vznikla na troskách tokugawského šógunátu na konci 19. století a ve 20. století: patří k nim džúdó (cesta k jemnosti), karatedó (cesta prázdné ruky) či kendó (umění šermu). Ona spiritualita či filozofie skrývající se v aikidu (cesta skrze životní sílu k harmonii) však může mnoho adeptů bojových umění také odradit.

Aikidó je totiž kontraintuitivní. Cílem není udeřit protivníka co nejsilněji, a tím jej porazit. Cílem je dosažení harmonie, odvedení útoku tak, aby pokud možno nikdo nepřišel k úhoně. Zakladatel aikida ósensei Morihei Uešiba ostatně hovořil o tom, že podstatou aikida je dosažení míru a „spojení s pohybem vesmíru a vesmírem samotným“.

„Namísto pošetilého válčení budeme budovat mír, což je skutečný cíl aikida. Budeme cvičit, abychom bránili válce, abychom skoncovali s jadernými zbraněmi, ochraňovali prostředí a sloužili společnosti,“ cituje ósenseie John Stevens v knize The Philosophy of Aikido a zmiňuje, jak Morihei Uešiba doufal, že aikidisté ve svých dódžó vytvoří při cvičení „malý mír na zemi“.

„V současné praxi bojových umění v Japonsku jsou dva trendy, oba si přitom činí nárok na autentičnost své tradice budó. Jeden trend klade důraz na strohý přístup, který je agresivní, či dokonce krvavý. Zjevnými aspekty jsou zde námaha a fyzické utrpení. Druhý trend se spojuje se spiritualitou a úsilím o překonání agresivity a kritizuje trend první jako primitivní a nehodný jména budó,“ popisuje situaci Kendži Tokicu v knize Mijamoto Musaši. Život a dílo – mýtus a skutečnost.

Dlouhé debaty o správnosti jednoho či druhého směru však neberou konce. Možná zbytečně. Švéd Stefan Stenudd, který se aikidem zabývá od 70. let a pravidelně jezdí do Česka, ve své knize neřeší, který přístup je lepší. Vzhledem k tomu, že našel smysl v aikidu, jeho preference je jasná. Hlavně ji ale dokáže srozumitelně vysvětlit a zdůvodnit. Vždy, i když píše třeba o ukem, o kamae, o irimi či o tenkanu, nesoustředí se na popis nějakého striktně daného postoje či postupu, ale spíše odhaluje podstatu jednotlivých částí, které dohromady tvoří aikidó.
Větu, která by dobře mohla vystihnout Stenuddovu knihu, pronesl Jošikawův literární Musaši, když pochopil, že nemůže bojovat s přírodou: „Nesnaž se vzdorovat běhu vesmíru. Napřed se ujisti, že jeho běhu rozumíš.“

Toho však nelze dosáhnout jen přemýšlením a studiem. „Člověk existuje jako celistvá bytost, intelekt a tělo nejsou od sebe izolovány, pracují oba najednou. Když trénujeme, naše myšlení neustále analyzuje, vykládá a bádá, aby porozumělo,“ píše Stenudd. „Když ale studujeme nebo vykládáme o aikidó a sedíme přitom na zadku, naše tělo nic nedělá a přispívá k našemu poznání tak akorát svou chutí si jít zacvičit. Proto je důležitější cvičit, a to i když se budeme zajímat o abstraktní a teoretické aspekty aikidó.“

Napsal: František Šulc

Zkrácená verze této recenze vyšla v příloze Lidových novin Orientace 7. března 2009